O nás Autoři

Vystudovala češtinu a italštinu na Filozofické fakultě UK, po ukončení studia nastoupila do Ústavu pro jazyk český v Praze, kde pracuje v oboru česká dialektologie. Je jí blízké především nářečí rodného kraje – z Podještědí a Podkrkonoší.

Publikace: Podkrkonošský slovník, Praha 1998, zpracovává slovní zásobu dvěma způsoby: jednak v úplném ideografickém slovníku, který obsahuje zhruba 25 tisíc položek, včetně frazeologie a obsáhlého názvosloví z oboru sklářství, jednak v diferenčním (nářečním) slovníku abecedním.

Je spoluautorkou obsáhlého dialektologického kompendia Český jazykový atlas (I-VI, Praha 1992-2009) a několika dalších knih, např. České nářeční texty (Praha 1976), Český jazyk na přelomu tisíciletí (Praha 1997), Encyklopedický slovník češtiny (Praha 2002). Netradiční publikací jsou dva kompaktní disky s autentickými ukázkami nářečí Jak se mluví v Čechách, Praha 2000, a Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině, Praha 2002 (oba ve spolupráci s P. Jančákem). Spolu s V. Suksovem vydala slovník Jak se to řekne jinde. Česká přísloví a jejich jinojazyčné protějšky, Praha 2007, obsahující v sedmi jazycích přes 9500 přísloví a rčení. Edičně připravila monografii Luďka Bachmanna: Nářečí na Vysokomýtsku (2001).

Odborné články uveřejňuje převážně v časopise Naše řeč.

Nakladatelství Bor vydalo soubor vyprávěnek, zaznamenaných při výzkumu nářečí na Železnobrodsku, Za života se stane ledacos (2008). Knížka je doplněna dobovými fotografiemi a kompaktním diskem s vyprávěním příslušníků několika generací místních rodáků.

Vystudoval Vyšší školu bytového průmyslu, obor interiérová architektura a design. Pracoval jako architekt a designer nábytku v Dřevotvaru v Jičíně. Zajímal se o dějiny umění, ale vždy měl vztah k historii, zvláště k dějinám Železnice a jejího okolí. Od roku 1968 působil ve volném čase jako cvičitel v turistickém oddíle Sokola a tam roce 1975 vytvořil pro jeho členy první vyprávění o železňákovi, postavě, která v sobě nese jméno Železnice, ale hlavně železa, které zde kdysi bylo primitivním způsobem vyráběno. V té době se také změnily pravidelně organizované pochody s plněním úkolů na Pochody za železňákem, kde účastníci získávali glejt a pohádku. Začaly vznikat další texty o této postavě, jež byly psány postupně nejen pro zabavení dětí, ale i pro získání vědomostí o místních řemeslech.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Polopohádky o Rambajsovi a jiných řemeslnících (2008).

Isa Engelmann se narodila roku 1936 v indické Bombaji, kde pracoval její otec. Druhou světovou válku prožila v Liberci. Ačkoliv měla tak jako její bratři britské státní občanství, musela po válce s ostatními členy rodiny opustit dům v Liberci-Harcově a v roce 1946 vysídlit do tehdejší americké zóny Německa. Po maturitě ve Frankfurtu nad Mohanem studovala jazyky. Usadila se v italské Veroně, kde si založila rodinu a v rodinném podniku uměleckých řemesel se věnovala designu. Nakladatelství Bor vydalo její knihu Návrat pod zelenou střechu, v německém originále nazvanou Blauer Flieder (Modrý šeřík), která se vztahuje k její první návštěvě Liberce po padesáti letech. Autorka v ní hledá svou identitu v krajině dětství a své místo ve společné Evropě. Za svých pravidelných návštěv Liberce se zapojuje do mnoha aktivit směřujících k porozumění mezi lidmi. Je členkou Kruhu autorů Liberecka.

Do literatury vstoupil knihou tří novel Struktura štěstí (Severočeské nakladatelství 1987), na kterou volně navazuje druhá trojice novel A přece zázrak chtít (tamtéž 1989) a opožděně vydaná románová novela z doby těsně předlistopadové Oblast stínu (Petrov 2005). Všechny tyto knihy, jejichž dějištěm je zpravidla Liberec, uplatňují ve větší či menší míře princip jazykové miméze, tj. zpodobení postav různého věku, pohlaví a sociálního zařazení pomocí jejich mluvního projevu. Autorovým rodištěm je vázán i román Svatoušek (Petrov 2002), tematicky nesený svárem mezi členy rodiny vlivem sektářsky pojatého náboženství, formálně pak charakterizovaný příklonem ke klasické narativní próze. Dříve než prózu psal autor verše. Výbor z jeho nezveřejněných lyrických sbírek ze sedmdesátých let přineslo Okresní kulturní středisko v Liberci (Ve slově hlína, 1990). Souběžně s touto drobnou lyrikou začínal psát rozměrnější básně elegického ladění. V letech 1976-1982 vznikly cykly Králův most, Elegie o těch kteří, Ďábel podle Darwina a poemy Noc majestátu a Otec morem nakažených v Kutné hoře, které vyšly souborně pod názvem Poesie Z (Torst 1998). Koncem devadesátých let se vrací k lyrice písňového typu. Z tohoto období pocházejí sbírky ArteMiss (Kalendář Liberecka 2002) a Kantova růže (Petrov v roce 2003) a Hoch s myší (Nakladatelství L. Kasala 2006).

Nakladatelství Bor vydalo jeho prózy Zoufalství (2006) a Lakuna (2007), básnickou sbírku Onona (2008) a monografii Struktura symbolična v pohledu psychoanalytické literární vědy (2009).

Otto Hejnic, narozen r. 1945 v Praze, žije v Liberci. Prošel řadou dělnických a technických profesí, od roku 1990 pracuje jako redaktor firemních novin.

Jeho oblíbeným žánrem je krátká próza, především povídky, jichž dosud vydal dva soubory: V pátek večer (Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem 1983); Ztracená závrať (Horymír, Příbram 1997). Z delších próz zmiňme román Dvě lásky na začátek (Severočeské nakladatelství, Ústí n. L. 1987) a novelu Nebe na dosah (Erika, Praha 2002). Sestavil Příbramské hornické historky (Knihovna Jana Drdy, Příbram 2004).

Je autorem libreta muzikálu Chytit kometu (premiéra v Divadle Příbram v září 1999), který se hrál také v pražském Divadle U Hasičů. Napsal rozhlasovou hru Návraty (ČR Brno 1989) a zatím nerealizovanou divadelní hru Loupežné přepadení (dokončeno 2006). Je členem Kruhu autorů Liberecka a Obce spisovatelů. Publikuje v časopisech a novinách (Tvar, Salon Práva a Dobrá adresa) a v periodicích KALu (dvouměsíčník SvětLIK a ročenka Kalmanach). Kromě povídek píše také výtvarné, hudební, divadelní a literární recenze a publicistické články.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu O času a ohni (2007).

Dělník ve sklárnách, horník v uranových dolech, skladník, žurnalista, vrátný, pojišťovací poradce, prodejce knih a hudebních nosičů, básník, prozaik.

Od útlého mládí ho díky otcovu poslechu rozhlasových stanic ze Západu obklopoval jazz, blues a svoboda projevu. V 7. třídě ho jako posledního neorganizovaného na škole přinutili vstoupit do Pionýra, což byla podmínka budoucího studia. To mu však nakonec bylo kvůli otcově politické nepřizpůsobivosti stejně zakázáno striktním výnosem KV KSČ Severočeského kraje. Syn tak pokračoval v otcových šlépějích. Nespoutaná živelnost a touha žít svobodně způsobovaly střety s mocí, hlavně v letech 1979–1981 na vojně v Klatovech a Kdyni a posléze po celá 80. léta, kdy usilovně psal. Díky statečnosti Mirka Kováříka však nemusel psát do šuplíku či jen pro přátele a trempy, ale stal se jedním ze stěžejních autorů legendárního Zeleného peří v malostranském Rubínu. Když pak podepsal Několik vět, začalo opravdu přituhovat. Listopad 1989 mu přinesl poslední, ale nejvypjatější střet s totalitou – pohled do ústí samopalu lidového milicionáře. Dnes je z bývalého ozbrojence podnikatel a vážený občan.

Protože absurditu naší současnosti autor pociťuje stále silněji, začal reflektovat polistopadovou společnost ve svém dalším románu s pracovní názvem Radioaktivita. Jako básník je zastoupen v antologiích Zelené peří (Mladá fronta 1987) a Od břehů k horám (Votobia 2000). Nakladatelství Bor vydalo jeho knižní prozaickou prvotinu, román A šaty skáčou po žábě (2008).

Jindřich Holubec pocházel z rodiny ponikelského truhláře a chalupníka. Ve čtrnácti letech se vyučil foukat do forem skleněné perle. Jako voják se zúčastnil první světové války. Po válce se věnoval opět perlaření a svému malému hospodářství. Roku 1923 se oženil s Martou Gerhardovou. Jako perlař patřil k těm nejzručnějším, ve své době jako jediný foukal „od volné ruky“ (ne do formy) na dvě strany točené skleněné perle. Svými výtvarnými schopnostmi se zapsal do povědomí i jako tvůrce jedinečných vánočních ozdob foukaných z dutého skla. Byl také literárně činný. Napsal velmi zajímavé vzpomínkové prózy, skládal básně a po seznámení s Amalií Kutinovou a Marií Kubátovou se podílel na některých jejich knihách (např. Daremný poudačky, Muzikantské řemeslo aj.) Nakladatelství Bor vydalo výbor jeho povídek a básní pod názvem Vděčné vzpomínky (2004).

Od roku 1951 pracoval v útvaru hlavního konstruktéra závodu ČKD-Sokolovo v Libni, v roce 1956 nastoupil jako asistent na tehdejší Vysokou školu strojní v Liberci, kde byl ustanoven docentem a později profesorem. Pro svou angažovanost v reformním hnutí roku 1968 byl však nucen školství opustit. Asi po roce existenční nejistoty našel azyl v Ústavu termomechaniky ČSAV (nyní AV ČR) v Praze. V roce 1990 byl zvolen předsedou vědecké rady Ústavu termomechaniky AV ČR, kde působil po dvě volební období.

Jeho odborné aktivity, často zaměřené na spolupráci s průmyslem, dokumentuje 37 výzkumných a 23 technických zpráv, 97 článků ve sbornících a odborných časopisech, z toho 12 zahraničních, jedna celostátní učebnice a několik monografií, jichž je autorem nebo spoluautorem. Roku 2000 redigoval knihu Historie ČKD a rodiny Kolbenů, kterou vydal závod ČKD-DIZ jako svou reprezentativní publikaci.

Höschl byl vyznamenán zlatou plaketou Františka Křižíka AV ČR, zlatou plaketou Technické univerzity v Košicích, kde byl jmenován čestným členem vědecké rady tamní strojní fakulty, Čestnou plaketou Čs. společnosti pro mechaniku a Pamětní plaketou strojní fakulty TU v Liberci.

Základ knihy Eseje o mechanice (2009), vydané Nakladatelstvím Bor, tvoří 24 pojednání, jež C. Höschl psal do Bulletinu Československé a později České společnosti pro mechaniku.

Vystudoval Karlovu univerzitu, obor český jazyk a filozofie. Působil jako středoškolský učitel ve Varnsdorfu, později v Liberci. Krátce pracoval v Severočeském nakladatelství (1966–1969). Do roku 2003 působil externě na Katedře českého jazyka a literatury Fakulty pedagogické Technické univerzity v Liberci. Je členem Syndikátu novinářů ČR a teatrologické společnosti v Praze. Deset let recenzentem Divadla F. X. Šaldy a Naivního divadla v Liberci. Přispívá do regionálního, celostátního a odborného tisku (Liberecký den, MF Dnes, Lidové noviny, Týdeník Rozhlas, Zlatý máj, Loutkář, Divadelní revue aj.), nepravidelně do rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Publikace: Literatura pro děti a mládež, Fotografie Ladislava Postupy, Amatérští loutkáři v Liberci 1918–1938, Zamyšlení nad osudovým setkáním F. X. Šaldy s Evou Jurčinovou, Jaroslav Průcha – učitel a spisovatel, Devět fejetonů o Karolíně Světlé. Nakladatelství Bor vydalo soubor jeho prací o libereckém divadle s názvem Čtyřikrát městské divadlo Liberec (2004).

Jako absolvent hornické průmyslovky v Úpici prošel různými hornickými profesemi. Ještě v činné službě zahájil velmi důkladnou montánní činnost, kterou prohloubil po nástupu do důchodu. Se svou manželkou Věrou velmi pečlivě probádává celou oblast jestřebohorského uhelného revíru a všechny své výzkumy pečlivě zaznamenává. Vedle zápisů zhotovuje mapy, plány i nákresy a sbírá zajímavé minerály. Kromě toho se zajímá i o praktickou stránku hornického života, a stará se o to, aby žádné ze zajímavých dokladů nezůstaly opomenuty. Většina exponátů, které takto získal (hlavně součásti hornické výstroje a výzbroje včetně nářadí a kahanů), tvoří základ expozice hornického muzea ve Rtyni v Podkrkonoší, o jehož zřízení se zasloužil.

O svých výzkumech průběžně publikuje v regionálním tisku (v časopise Rodným krajem, ve sbornících trutnovského a náchodského muzea a archivu, v městských zpravodajích, v příležitostných tiscích). Dosud vydal několik brožurek vlastním nákladem. Jako zapálený badatel pořádá veřejné vycházky, přednášky a besedy. Žije v Trutnově.

Pro Nakladatelství Bor napsal knihu Ve znamení mlátku a želízka.

Kateřina Kadlecová vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a bohemistiku na Filozofické fakultě tamtéž. Je interní doktorandkou oboru mediální studia na FSV UK, pracuje jako editorka oficiálního univerzitního čtvrtletníku Univerzity Karlovy FORUM, jinak je novinářkou na volné noze (publikuje zejména články z oblasti kultury a s cestopisnou tematikou). Nakladatelství Bor vydalo její rigorózní práci Ženské časopisy pro pokročilé. Literární interpretace a kritická analýza diskurzu měsíčníku Marianne (2006) a ideově navazující knížku Dívky a girls podle českých dívčích časopisů. Jazyk, ideologie, publikum a jeho přístup (2007), obě v edici Jazyky a texty.

Ač se narodil v Jablonci, vyrůstal na Krásné pod Černou Studnicí. Vyučil se provozním zámečníkem a postupně se přes servisního technika malých a středních pekáren, vedoucího střediska telekomunikačních sítí a vedoucího pobočky u soukromé firmy dostal až na současné pracoviště, kde pracuje jako vedoucí provozu a kvalitář.

K literární tvorbě čerpá inspiraci v reálném světě, fabulovat ho však naučila rozsáhlá četba. Jeho literární zájmy se pohybují v oblasti od klasického a triviálního románu přes sci-fi a detektivku až k historické próze. V současné době pracuje na volném pokračování své prvotiny Právo rozhodnout, již v roce 2006 vydalo Nakladatelství Bor.

Vystudovala obor národopis a slovanská filologie na FF UK v Praze a celý svůj život byla zaměstnaná jako vědecká pracovnice v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Zabývala se převážně slovesným folklorem, hlavně pověstí a pověrečnou povídkou, i když její odborný záběr byl velmi široký.

Její četné studie vycházely v kolektivních publikacích, sbornících z konferencí a časopisech (např. monografie Horňácko (1993), sborník Javorník (2000), časopisy Český lid, Slovenský národopis, Národopisné informácie, Národopisné aktuality, Česká literatura, Ethnologia Slavica aj.

Publikace: Lidové vyprávění v období národního obrození v Čechách. Praha 1980. Monografie, určená jen pro vnitřní potřebu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.

Tituly významných studií: Příprava katalogu českých pověstních žánrů. Slovenský národopis 1963; Umělecká transformace folklorních vypravěčských postupů v Erbenových pohádkách. Česká literatura 1971; K otázkám formy historické pověsti. In: Lidová tradice 1971; Vodník v českém lidovém podání. Český lid 1972; Úkoly textové kritiky na základě pověstí o Turcích. Slovenský národopis 1972; Možnosti srovnávacího studia ve folkloru. In: Václavkova Olomouc 1976; Smysl a význam pohádky v moderní společnosti. In: Tradice lidové slovesnosti v současné literatuře, 1987 a mnoho jiných.

Nakladatelství Bor vydalo soubor jejích odborných statí i osobních vzpomínek To všechno jsem já (2006).

Literární a výtvarný kritik, editor, nakladatelský a časopisecký redaktor. Absolvoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK v Praze. Pracoval jako redaktor v Českém rozhlase 3 – Vltava a jako šéfredaktor Portálu české literatury (http://www.czechlit.cz). Aktuálně je someliérem na volné noze. Napsal knižní rozhovory s Jaroslavem Kovandou (Jako kojený anděl, 2004), Bohumilou Grögerovou (Klikyháky paměti, 2005) a Petrem Králem (Úniky a návraty, 2006). Je autorem monografie malíře Michala Singera Muž s ohnivou koulí (2009). Jako editor se podílel na přípravě několika antologií, mj. Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004), Hovnajs! (Antologie české patafyziky 1982–2004, 2004), Kámen do voda (Malá antologie české naivní poezie 20. století, 2005), Jezdec na delfíně (Antologie české erotické literatury 1990–2005, 2005), Slastná to noc (Čítanka francouzské erotické literatury 18.–20. století, 2008), Ty, která píšeš (Čítanka současné české ženské povídky, 2008). Příležitostně se věnuje práci kurátora a překládá z angličtiny a volapüku. Žije v Praze.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu rozhovorů s Bohumilem Nuskou Rozhovory (2010).

Dr. Eva Koudelková pracuje jako vysokoškolská pedagožka na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, kde vyučuje meziválečnou českou literaturu a literaturu světovou. Ve svých odborných pracích i ediční činnosti se místně zaměřuje převážně na náchodský a liberecký region, tematicky na problematiku lidových vyprávění českých i německých obyvatel obou regionů.

Doposud podle starších pramenů převyprávěla tyto soubory pověstí: Turov (Liberec 1995), Ze starých vyprávění (Praha 1997), Z dávných časů (Hronov 1999) a Pověsti z Broumovska (Liberec 2000) – první titul Nakladatelství Bor. V roce 2001 Pověsti z Liberce a Liberecka (Vydal Kalendář Liberecka.) V roce 2002 sbírka Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních (roku 2005 vyšlo druhé, rozšířené vydání). Městská knihovna v Novém Městě nad Metují vydala soubor Nové Město nad Metují a okolí v pověstech a vyprávěních (2004) a v témže roce Nakladatelství Bor sbírku Pověsti z kraje sklářů. V roce 2006 vyšly dva tituly: Babiččina vyprávění (Grossmutter erzählt, spolu s Nakladatelstvím Bor vydalo Arbor vitae) a lidová vyprávění z kladského pomezí, vydaná v souboru Od Homole k Hejšovině. V roce 2007 vydala soubor lidových vyprávění z Frýdlantska a Jizerských hor Pověsti od řeky Smědé. V roce 2009 vyšlo nové, rozšířené vydání její vůbec první sbírky pověstí, opět pod názvem Turov, a také soubor lidových vyprávění německých obyvatel z Broumovska, nazvaný Broumovsko v pověstech.

Z její odborné činnosti jmenujme dvě monografie: Literární ztvárnění lidových pověstí z Náchodska (Boskovice 1999) a Krakonoš v literatuře (2006), vydanou v Nakladatelství Bor, a ediční práci na následujících titulech: Alois Jirásek, Josef Šára: Korespondence (Liberec 1996), Na Chocholouši (2001), Blateňákovi v Liberci aneb Panu profesorovi s láskou (2002), Čtení o Krakonošovi (2002), Práce zahání démony (2003), Současnost literatury pro děti a mládež (2004, 2005, 2006, 2007, 2008), Amálie Kutinová, Marie Kubátová: Krakonošův rok (2005), Dagmar Klímová: To všechno jsem já (2006), Marie Kwaysserová: Sen a skutečnost (2009).

Spolupracuje s východočeským regionálním časopisem Rodným krajem, s časopisem Krkonoše, s brněnským časopisem o literatuře pro děti a mládež Ladění a s polským vlastivědným časopisem Ziemia Kłodzka.

Po ukončeném magisterském a doktorském studiu na Univerzitě Karlově nastoupil na Katedru Filosofie Pedagogické fakulty UK jako odborný asistent v oboru filosofie a etika. V roce 2003 se odstěhoval do Liberce, kde od roku 2004 působí jako vedoucí Katedry Filosofie při Technické univerzitě a od 2008 jako ředitel Centra mezioborových studií člověka, techniky a přírody (CEMES), společného pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a Technické univerzity v Liberci. Ve své publikační činnosti se zaměřuje jak na kritickou reflexi věd o člověku, tak na výzkum v oblasti kognitivních věd, speciálně pak na problém myšlení a asociace.

Nakladatelství Bor vydalo jím redigované sborníky Humanitní vědy dnes a zítra (2007), Univerzita a mezioborovost (2007) a Kognitivní věda dnes a zítra (2009) a jeho monografii O povaze humanitních věd (2008).

Polický knihař a knihkupec, prozaik, dramatik a operní libretista, sběratel a upravovatel lidových pověstí, regionální vlastivědný pracovník.

Jeho nejvýznamnějšími literárními díly jsou úpravy regionálních pověstí obzvláště z Policka (Z královského hvozdu, 1920; Báje a pověsti z kraje Jiráskova, 1925; Hora Ostaš v pověstech a bájích, 1928). Napsal také dvě dramatické úpravy děl A. Jiráska, odehrávajících se v Polici n. M. (Pandurek, 1932; Karel Dostál, selský jenerál, 1934) a několik operetních libret na hudbu místních hudebníků. Jeho spolupráce s novinami spočívala v psaní četných propagačních článků o Polici nad Metují a jejím okolí. Nakladatelství Bor vydalo čtvrtou reedici jeho stěžejního díla Báje a pověsti z kraje Jiráskova (2006).

Autorka knih pro dospělé i dětské čtenáře, divadelních a rozhlasových her. Podle jejích námětů bylo natočeno několik filmů a televizních inscenací. Část své tvorby napsala ve stylizovaném krkonošském nářečí. Dosud jí vyšlo 70 knižních titulů. Z její rozsáhlé tvorby vybíráme:

Daremný poudačky (1956), Jak přišla basa do nebe (1956), Krakonošův rok (s A. Kutinovou, 1958), Studentské romaneto (1958), Krkonošský špalíček (s A. Kutinovou, 1964), Korvetní kapitán Korda (1967), Muzikantský řemeslo a devatero jinejch (1969), Kariéra bílé vrány (1970), Průšvihy mladého Werthera (1970), Pohádky o Krakonošovi (1971), Lékárna U Tří koček (1977), Legenda o Bílé paní (1978), Třikrát denně kapku rosy (1979), Matka kopce (1980), Recept na štěstí (1981), Krakonošův hernec (1982), Hořký bejlí (1981), Pohádky lesního ticha (1984), Povídky z muzejních vitrín (1986), Jak překročit Rubikon (1986), Náhrdelník z motýlků (1987), Truhlička malovaná (1989), Lékárenská trilogie (1990), Pohádky vodnického dědečka (1990), Kam odcházejí sněhuláci zjara (1991), Obchod iluzemi (1992), Poutnické povídky (1993), Zpověď ježibaby (1995), Jak se tančí mezi vejci (1997), Čarování s pohádkou (1997), Krakonošovo čarobejlí (1997), Nedělní pohádky (1997), Pohádky Šaška Povídálka (1998), Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku (1999), Příběhy z čarodějova receptáře (2000), Sladký strašidlo (2001), Pohádky poštovských panáčků (2002), Pohádky pro zvířátka (2002), Jak roztancovat babičky (2003). Nakladatelství Bor vydalo její knihu Krakonošův rok (2005), kterou napsala společně s Amálií Kutinovou, a pohádkovou knihu Pohádky z Měsíčkova stříbrného zámku (2007).

Autorka humorných autobiografických próz, veršů a dramat pro mládež a próz pro dospělé, sběratelka a zpracovatelka lidové poezie, vyprávění a pohádek z Podkrkonoší. Spolupracovala se soubory lidové umělecké tvořivosti a s domy osvěty, pro něž psala národopisná pásma.

Debutovala verši, divadelními hrami a pohádkami v publikacích nakladatelství Besední pořady svého manžela ing. Jana Kutiny. Jejím největším dílem pro děti byl šestidílný cyklus autobiografických vyprávění s názvem Gabra a Málinka (1935–1942). Z její tvorby dále vybíráme: Zvířátka z lesa (1936), Strýc Ozef a jeho kakraholti (1941), Naši pacienti I, II (1946, 1947), České stařenky (1947), Okolo Gabry a Málinky (1947), Pohádky mezi nebem a zemí (1948), Krkonošské pohádky (1957), Krakonošův rok (s M. Kubátovou, 1958), Vo hajnejch a pytlákách (1960), Muzikantské řemeslo (1964), Krakonošovský špalíček (s M. Kubátovou, 1965), Pobejtky za kamny a na sluníčku (1965). Nakladatelství Bor vydalo její knihu Krakonošův rok, kterou napsala společně s Marií Kubátovou.

Po ukončení studií na učitelském ústavu působila jako domácí vychovatelka na hradě Kosti, poté jako učitelka na obecné škole v Horním Litvínově, ale už roku 1876 se trvale usadila ve Smržovce, kde vyučovala na tamější industriální škole. Vedle učitelské profese se věnovala hlavně literatuře – psala vlastní lyrickou i epickou poezii a také pohádky, ale především překládala poezii českých básníků do němčiny. Její úsilí propagovat českou literaturu překlady do němčiny bylo velmi cílevědomé, ve Vídni vydala dvě antologie české poezie (1893, 1895), přispívala i do šířeji pojatých antologií vydávaných v německy mluvících zemích. Roku 1894 vydala v Lipsku Gedichte von J. Vrchlický, německé překlady poezie básníka, jehož nejvíce obdivovala a také nejčastěji překládala. S J. Vrchlickým také vedla poměrně rozsáhlou korespondenci.

Z její vlastní tvorby se zachoval rukopisný soubor epické poezie s pracovním názvem Aus dem Werke Epische Gedichte. Její lyrická poezie vyšla knižně pod názvem Aus stiller Bergeswelt (Smržovka 1907, nakl. I. Wawra). U stejného nakladatele vyšla také útlá knížka Märchen und Dichtungen (1911). Její chronologicky první knížka byla vydána už roku 1892 a šlo o pedagogické pojednání s tematikou skupinové výuky ručních prací ve škole.

Kniha Sen a skutečnost (2009), jež vyšla v Nakladatelství Bor, se skládá ze dvou částí: první zahrnuje český překlad knížky Märchen und Dichtungen, obsahující jednu pověst, pět pohádek a báseň-baladu. Druhý oddíl zahrnuje dokumenty – fotografie, rukopisy, korespondenci a autorčin životopis.

Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy a jako novinář pracoval v Novinách Jablonecka, Mladé frontě, Mladé frontě Dnes, a Denících Bohemia. Nyní působí v České tiskové kanceláři. Téměř jeden rok se živil jako kuchař, číšník, pokojský, kotelník, odklízeč sněhu a marketingový manažer v rodinném penzionu Kamenice. Od sedmi do čtyřiceti let hrál v okresních a krajských soutěžích fotbal, který má rád dodnes. V současné době se věnuje stolnímu tenisu. Roku 2002 vydal humoristickou kroniku české žurnalistiky, nazvanou Průvodce mediálním hyenismem (2002), která popisuje léta 1980 až 2002. Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Za Dva sudy piva (2006) a Bubla Bubla Bublanina (2007).

Absolvoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor sociologie lidských sídel. Od roku 1984 pracuje jako vedoucí Vlastivědného muzea v Dobrušce. Zabývá se historií regionu Orlických hor a Podorlicka a kronikářstvím této oblasti. Publikoval řadu popularizačních článků, zejména v regionálních novinách a časopisech.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Příběhy od Zlatého potoka (2008) a Střípky z minulosti Podorlicka (2010).

Pracuje v Městské knihovně v Broumově, kterou v současné době řídí. Je redaktorem literárních pořadů Rádia Metuje, propagujících převážně regionální literaturu, dále působí jako redaktor časopisu Broumovsko, jehož textovou část rediguje prakticky sám, a je členem redakční rady časopisu Čtenář. Dále publikuje v denících Bohemia (Noviny Náchodska a Hradecké Noviny), Mladé frontě DNES, Právu, Českém rozhlase Hradec Králové aj. Je autorem desítek článků přibližujících Broumov a Broumovsko z nejrůznějších aspektů. Nadšeně propaguje tuto oblast, kterou považuje za dosud stále nedoceněnou. Patří mezi nejzapálenější organizátory kulturního života v Broumově. Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Broumovsko & literatura, která z velké části vychází z výše zmíněných popularizačních textů.

Narodil se v rodině svinišťanského hostinského, byl tedy rodem Čech, ale dostalo se mu německého vzdělání, měl určité znalosti i z latiny, úřadoval německy a své dvě literární práce napsal německy. Po léta byl vrchnostenským úředníkem, do služby nastoupil, když mu bylo 19 let, v roce 1842, ve svých 69 letech, byl na vlastní žádost penzionován poslední kuronskou držitelkou panství, kněžnou Paulinou Hohenzollern-Hechingen.

Před odchodem do výslužby napsal na žádost nového majitele panství, knížete Jiřího Schaumburg-Lippe, spis Die Herrschaft Náchod Statistisch-Topographisch und Historisch dargestellt (Statisticko-topografická a historická monografie náchodského panství, 1842), který uvádí důležité údaje o jednotlivých místech náchodského panství. Zůstal v rukopisu.

Nakladatelství Bor vydalo český překlad jeho druhé práce, Denkwürdigkeiten der Herrschaft Náchod (Pamětihodnosti panství Náchod, dokončeno 1842), které lze i přes subjektivní pohled autora na dobové události v období vlastnictví Náchoda a náchodského panství Petrem Kuronským a jeho dcerou Kateřinou Zaháňskou pokládat za významný dobový dokument.

Ačkoliv se David Jan Novotný narodil v Praze, kořeny jeho rodu jsou na Českoskalicku. Prošel řadou zaměstnání, po absolvování FAMU v Praze roku 1976 spojil svůj život s filmem, nejprve jako scénárista Filmového studia Barrandov, posléze jako vyučující na pražské FAMU, kde působil 15 let. V současnosti vyučuje na katedře žurnalistiky FSV UK a na Literární akademii Josefa Škvoreckého a působí jako dramaturg produkční společnosti ArtForum 21.

Do literatury vstoupil verši, v centru jeho zájmu však stojí próza, především povídky, které vyšly v několika souborech: Jak rodí chlap (1981), Má rozkošná Múza s hadrem v ruce (1986), Jak nevyloupit poštu (1987), Strážní andělé (2000). Z delších próz zmiňme tituly Strašáci a Poustevníci (1989), Život a sny (1991), Můj nejlepší kámoš (1997). Několik jeho dalších děl zatím zůstává v rukopisech. Je také tvůrcem téměř desítky filmových a televizních scénářů nebo adaptací vlastních či jiných próz. Nakladatelství Bor vydalo soubor jeho povídek Ro(c)k na vsi (2004), rozsáhlou povídku O půl páté před krámem (2005), knížku Pohádky ze starého mocnářství (2005) a další rozsáhlé povídky Truhlářská sonáta (2006) a Senior Quintet (2008).

Bohumil Nuska absolvoval Filozoficko-historickou fakultu UK v Praze, po absolutoriu pracoval od roku 1957 v Severočeském museu jako historik umění, 1990 vysokoškolským učitelem, od roku 1991 vedoucím nově vzniklé Katedry filozofie Pedagogické fakulty Technické univerzity. V roce 1968 doktorát z filozofie, roku 1997 habilitace (docent estetiky). Vydal řadu odborných publikací, především z oboru dějin knižní kultury a rovněž tak symboloniky, nové disciplíny, studující reflexe rytmu a z rytmu odvozených kvalit v lidské kreativní činnosti. Z beletristických prací, kromě textů vydaných časopisecky nebo ve sbornících, publikovány knihy Hledání uzlu (1967), Švihova aféra a Kafkův Proces (1969), Padraikův zánik (1997), Okamžiky (1998), Kafkův Proces a Švihova aféra (spolu s Jiřím Pernesem, 2000), Tanec Smrti (2002). K vydání připravena sbírka rytmizovaných textů Podzimy a jara, cyklus próz O Paní Vševládné, výběr ze samokreseb Léto, léto a sbírka prozaických textů Malé příběhy. Rozpracována je sbírka sonetů s pracovním označením Staré zahrady a před dokončením je román Granátový náhrdelník.

Nakladatelství Bor vydalo jeho román Ptačí údolí (2004), povídkovou knihu Obrazy neradostné (2007), filosofickou pohádku Kosmická událost (2008) a knihu jeho rozhovorů s Radimem Kopáčem Rozhovory (2010).

Autorka vystudovala SVVŠ (tehdejší obdobu gymnázia) v Praze a po narození syna roku 1973 se s rodinou přestěhovala do manželova rodiště – Jablonce. Zde vystudovala uměleckou průmyslovku, obor pasířství. Nikdy se mu však nevěnovala a od roku 1982 aranžovala výlohy obchodů v Jablonci a okolí, což činí dodnes. Spolupracuje s muzeum bižuterie, prý tam její stopa zůstane alespoň pár let. A nejspíš ze stejného důvodu začala psát knížku Viktorie aneb Jak se píše prvotina (2007), jež je jejím prvním knižním titulem. Psala ji od jara do podzimu roku 2005, takže se dostává na knižní pulty po dvou letech od svého dokončení.

Jan Pikous, narozený 9. března 1929 v Hrejkovicích, okres Písek, žije v Liberci. Zabývá se volnou tvorbou (závěsné fotoobrazy), výzdobou interiérů, výtvarnými plakáty, ilustrační fotografií v časopisech, knihách, kalendářích a fotografií užitou v propagaci (katalogy) aj. Zúčastnil se mnoha domácích i zahraničních výstav, na nichž obdržel různé ceny a uznání, získal též několik ocenění v soutěžích výtvarné fotografie. Je členem Unie výtvarných umělců ČR. Vyvrcholením jeho dosavadní tvorby bylo sedm samostatných výstav v Japonsku, které v této zemi dosáhly neobyčejného ohlasu.

O svých japonských zážitcích vydal roku 1993 knihu Od pazderny po Tokio. V roce 1998 mu vyšla knížka Ze zápisků a fotografírování v jižních Čechách, o dva roky později kniha Velebení a hořekování. Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu V sandálech za emigrací, obsahující i část Vidina zlata na Yukonu, kterou napsal Zdeněk Švec.

Jako vystudovaný strojní inženýr (na ČVUT v Praze promoval r. 1962) pracoval celý život ve strojírenském průmysluí (konstruktér, šéfkonstruktér, výrobní náměstek, ředitel atd.). V roce 1991 se s manželkou odstěhovali z Kolína, kde zanechali čtyři dcery s rodinami, do Smržovky.

Fotografováním se zabývá od svých dvanácti let, byl členem a po určité období i předsedou kolínského fotoklubu, který každoročně pořádal výstavy výtvorů svých členů. V roce 2003 přišel s novým stylem, takzvanou zrcadlovou fotografií, kterou uplatnil při hledání podivných tvorů a útvarů Jizerských hor. Jejich fotografie vystavoval v Kolíně, ve Smržovce, v Desné, Jablonci n. Nisou, Liberci a r. 2005 na Hradčanském náměstí v Praze.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Podivní tvorové Jizerských hor (2007).

Liberecký novinář, překladatel a básník Luboš Příhoda vystřídal řadu řídících, technických i dělnických povolání. Knižně vydal mimo jiné překlady poezie – Helmut Preissler Hlasy mrtvých a živých (SN 1961), Reiner Kunze Věnování (SN 1964 – společně s Ladislavem Dvorským, Milanem a Ludvíkem Kunderou), Hanns Cibulka České motivy... (SN 1967); próza – Johannes Bobrowski Litevské klavíry. Boehlendorff a ti druzí (Odeon 1971 – kryto Jiřím Votavou), od téhož autora Tanečník Malige (Vyšehrad 1989) a C. F. Mayer Král a světec (Vyšehrad 1994). Vlastní tvorbu, ale zejména překlady povídek a poezie z němčiny, publikoval v řadě časopisů, denním tisku a rozhlasu, jeho verše byly naopak publikovány v německých časopisech i v malé antologii české poezie Vítr jménem Jaromír (Der Wind mit Namen Jaromír, Verlag Volk und Welt, Berlín 1961). Pro velkou antologii Poezie NDR (Odeon 1982) přeložil verše sedmi básníků (autorství kryto Jiřím Votavou pseudonymem Jan Votava). Je autorem a spoluautorem několika rozhlasových her (krytých různými jmény) a jevištní adaptace Tří zlatých vlasů děda Vševěda (Mladá scéna, Ústí nad Labem 1986). Po sametové revoluci šéfredaktor obdeníku Region v Liberci. Je činný v Syndikátu novinářů České republiky, patří mezi zakládající členy Kruhu autorů Liberecka. V Nakladatelství Bor mu vyšla kniha básní Promluvy do zdi, která zahrnuje jak jeho vlastní tvorbu, tak i překlady německé poezie. V nakladatelství také vyšel jeho překlad knihy Návrat pod zelenou střechu německé autorky Isy Engelmann. Obě poslední knihy vydalo Nakladatelství Bor jako zakázku pro Kruh autorů Liberecka.

Alex Röhrich vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy obor český jazyk a česká literatura. Od roku 1995 působí jako odborný asistent na Fakultě sociálních věd UK, od roku 2001 externě. V roce 2008 ukončil doktorandské studium mediálních studií na této fakultě a obhájil doktorandskou práci Ideologie, jazyky, texty. Analýza a interpretace textů Rudého práva z roku 1953 a 1975 a Práva z roku 1997, již Nakladatelství Bor vydalo v edici Jazyky a texty.

V současnosti se věnuje práci v oboru public relations, spolupracuje s přední českou agenturou Ewing Public Relations. Stále vyučuje na FSV UK kulturu mluveného projevu a rovněž učí na katedře bohemistiky Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, a to kulturu mluveného projevu, základy marketingové komunikace a praktickou stylistiku. Mimo to se věnuje hlasové výchově v redakci zpravodajství České televize.

Vystudoval češtinu a historii na pedagogické fakultě, později, už jako učitel na základní škole v Hořičkách, si doplnil vzdělání studiem oboru archivnictví–historie na filosofické fakultě. Po sedmiletém učitelování školu opustil a odešel do Okresního muzea v Náchodě, s nímž spojil svůj další život. Stal se jeho ředitelem a z pozice své funkce se podílel na rozsáhlých změnách, jimiž muzeum prošlo. Mimo jiné se mu podařilo zahájit rozsáhlou ediční činnost. Např. byla vydána řada publikací s tematikou opevnění 1935–1938. Od roku 1985 vychází sborník Náchodsko od minulosti k dnešku, po čtyřiceti letech jediné souvislé vlastivědné periodikum v regionu.

Pestrá je i jeho osobní publikační činnost, v níž mimo desítky článků, recenzí, glos a jiných publicistických textů dominují zejména samostatné monografie. Prvotina Odboj občanů okresu Náchod v zahraničních pozemních jednotkách (1936–1945) z roku 2000 přináší přehled účastníků všech druhů zahraničního odboje ve vztahu k regionu a zároveň sleduje regionální i celostátní historické, kulturní i společenské souvislosti. Kniha Běloveská tragédie – příčiny, průběh a následky (Náchod 2006), rekonstruuje události z května roku 1945 v Bělovsi u Náchoda krátce po podepsání německé kapitulace.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Egon Hostovský a rodný kraj (2008) a Aby se nezapomnělo… (2010). První z nich vyšla ke stému výročí narození hronovského židovského spisovatele Egona Hostovského, zatímco druhá byla vydána k příležitosti uplynutí šedesáti pěti let od konce druhé světové války.

Dirigent, hudební skladatel a hudební pedagog. Po absolutoriu pražské konzervatoře se věnoval dirigování operních představení, i když od počátku inklinoval k náročnému komornímu žánru v opeře i orchestru. Předurčuje jej k tomu důvěrná znalost pěvecké techniky i houslové hry jako základu komorního projevu. Jako hudební skladatel se nejvíce zabýval filmovou hudbou, kdy spolupracoval se svým bratrem Václavem, scénáristou a režisérem dokumentárních filmů. Napsal nápěvy k básním S. Ščipačeva a k lidovým baladám, kantátu Země a je autorem četných instrumentací ke skladbám jiných hudebníků. Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Muzikantské zpovídání.

Nejpřirozenějším prostředkem komunikace nesvětem mu byla poezie, jíž vstoupil do literatury v roce 1962 sbírkou Už to v nás zůstane. Jeho osobitý typ básnictví se plně projevil až v pořadí sedmým básnickým souborem příznačně nazvaným Otvírání srdce (1994). Za bilanční sbírky, v nichž nabýval vrchu smutek, lze považovat čtyři poslední: Odysseův ostrov (2000), Dobývání Annapúrny (2004), Živé ploty (2006) a Srázy (2007).

Autor se více proslavil jako tvůrce knih pro děti, z nichž ke čtenářům promlouval jiný člověk – sršící vtipem, mnohdy až nevázaným, bystrý pozorovatel okolního světa a dobrý posluchač současné dětské mluvy, libující si v nonsensových hříčkách často až rozverně dadaistických. Vydal 11 básnických sbírek pro děti, z nichž nejúspěšnější byly ty, v nichž se inspiroval lidovou poezií, jmenujme aspoň Lidové písně a říkadla pro nejmenší (2001), Česká říkadla (2001), Neposedná abeceda (2002) a poslední titul Medvěd na plovárně (2004).

Jeho prozaická tvorba pro děti čítá 17 titulů a přinesla mu nejvíce uznání. Bylo to zásluhou Kosích bratrů (1984), kteří dostali podobu televizního večerníčku, rozmarného povídání Slonům vstup zakázán (1993) a příběhové prózy Dědeček z višně (1998), za něž se mu dostalo literárních cen z oblasti literatury pro děti.

Kompletní autorova bibliografie obsahuje také několik loutkových her a více než sedmdesát autorských pohádek pro rozhlasové pořady zvané Hajaja. Za celoživotní literární dílo Ludvík Středa obdržel Čestnou medaili Statutárního města Liberce.

Byla nejstarší z šesti dětí hronovského evangelického faráře Josefa Šáry a jeho ženy Marie, rozené Hofmanové. Studovala hru na klavír v dívčím vzdělávacím ústavu v saském Ochranově (Herrnhut), sama pak hru na klavír vyučovala v ústavu pro výchovu evangelických dívek v Krabčicích u Roudnice nad Labem. Později byla učitelkou náboženství při libeňském evangelickém sboru v Praze. Jako jediná z Šárových dětí zůstala svobodná. Jejím velkým zájmem bylo cestování, za první republiky procestovala západní Evropu a Jugoslávii. Převážnou část svého života prožila v Hronově, kde spolu s bratrem Jaromírem nechala za pomoci státní subvence postavit dům čp. 147 v ulici Českých bratří. O tom, že měla literární talent, svědčí zvláště její velmi poutavé deníky. Ty vzaly bohužel za své při stěhování Marty Šárové do Prahy nedlouho před její smrtí. Tiskem vyšla pouze kniha Na Chocholouši (první vydání Praha 1923, druhé, rozšířené vydání Liberec 2001).

Vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scénáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel, vedoucí internátu a v letech 1993 až 2000 jako novinář. V současné době je bez trvalého zaměstnání. Je jedním ze zakládajících členů Kruhu autorů Liberecka.

Roku 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárnikovou knihu Kdy s Lunou do postele (nakladatelství Erika, Praha). Ve stejný rok vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha. Druhý díl Smrt podle Marka (obě nakladatelství Erika, Praha) byl vydán v roce 2002.

Nakladatelstvím Bor vydaný třetí díl liberecké tragikomedie, nazvaný Perpetuum mobile aneb Vládcové (2003) seznamuje čtenáře, podobně jako oba díly předešlé, s poměry v libereckých veřejných institucích. Jeho silnou stránkou je umění vyprávět, vedení dialogů a nezaměnitelný, často černý humor. Vedle knih, které píše na zahraničních cestách, je také autorem povídek. Ty jsou nejčastěji otiskovány v dvouměsíčníku SvětLIK, jehož je Jan Šebelka editorem.

Pochází z rodiny založené hned na počátku první republiky, v jejímž duchu rodiče vychovali svoje děti a zajistili jim vzdělání. Rodina tak žila v souladu s prvorepublikovými morálními zásadami, včetně výchovy, přístupu k práci i oddanosti ideálům zakladatelů nově vzniklého státu.

Ladislav Šikola vystudoval sklářskou průmyslovou školu v Železném Brodě a za druhé světové války byl totálně nasazen v Říši, tedy mimo protektorát Čechy a Morava. Po skončení války vykonal dvouletou vojenskou službu a pracoval ve sklářském průmyslu, avšak brzy se začal věnovat školní výuce jako učitel sklářských a výtvarných předmětů.

Měl velmi široké zájmy sportovní i umělecké. Co se týče sportu, byl od dětství aktivním členem Sokola, kde v dospělosti působil i jako cvičitel. Jako cvičenec se vedle všech sokolských sletů účastnil i pozdějších spartakiád.

Díky svému vynikajícímu hudebnímu nadání a znalostem byl přes 30 let platným členem pěveckého sboru Janáček v Jablonci nad Nisou, s nímž absolvoval dokonce ještě ve svých skoro osmdesáti letech věku šňůru koncertů po USA.

Výtvarné nadání realizoval jako malíř (uskutečnil výstavu akvarelů) i jako vášnivý fotograf a svoje snímky otiskoval v několika časopisech a novinách, s nimiž zároveň spolupracoval jako dopisovatel. Podílel se také na knize o Jablonci nad Nisou.

S manželkou Marií vychovali dva syny a dceru, jimž poskytli vysokoškolské vzdělání. Všechny děti se vydaly ve stopách rodičů, ať již jde o učitelské povolání, nebo o sklářský průmysl.

Nakladatelství Bor vydalo jeho vzpomínkovou knihu Kluci první republiky (2010).

Náchodský rodák a krkonošský patriot žije ve Svobodě nad Úpou. Po neúspěšném pokusu být lesníkem se vyučil kolářskému řemeslu. Zbytek předdůchodového věku pracoval jako truhlář. Je literát samouk, od roku 1990 příležitostně publikuje v regionálním tisku, hlavně v časopise Krkonoše – Jizerské hory, vydávaném ve Vrchlabí, a v experimentálním půlročníku Výčepní list, který obětavě vydává Rodinný výčep v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. Je členem redakční rady tohoto periodika.

Nakladatelství Bor vydalo jeho vzpomínkovou knihu Antipády. Poznámky k životopisu (2004).

Vystudoval filozofii, sociologii, ekonomii a matematickou statistiku na Filozofické fakultě UK a v roce 1949 získal titul doktora filozofie a inženýra. Po ukončení studií přednášel logiku, epistemologii a filozofii vědy na FF UK. Brzy poté, co byl v polovině 50. let z politických důvodů zbaven možnosti působit v humanitních oborech, odešel do Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV.

Již od počátku 60. let si získal uznání v zahraničí, kde byl vnímán jako představitel analytického filozofického myšlení. V té době navázal kontakty s předními zahraničními filozofy a logiky a stal se členem redakčních rad prestižních mezinárodních časopisů. Ve druhé polovině 60. let začal v důsledku uvolňování politické situace postupně vzrůstat ohlas jeho vědecké práce i u nás. Roku 1968 byl jmenován řádným profesorem UK, založil Ústav pro teorii a metodologii vědy ČSAV, mezi lety 1968 a 1970 předsedal komisi UNESCO pro vědní politiku. Na jeho další profesní činnosti se odrazila politická situace po srpnu 1968 – hned v roce 1969 byl zrušen Ústav pro teorii a metodologii vědy a L. Tondl opět ztratil možnost pracovat ve svých oborech. Proto po následujících dvacet let působil v oboru informatiky a využití počítačů a počítačové grafiky v projektování (Projektový ústav dopravních a inženýrských staveb v Praze). Nadále se věnoval teoretické oblasti, a přestože doma nesměl publikovat, s pomocí zahraničních kolegů mohl výsledky své práce otiskovat nejen na Západě (USA, Francie, Německo, Švédsko), ale i v sovětském bloku (Polsko a hlavně SSSR).

Po listopadu 1989 působil v čele Střediska pro vědu, technologii a společenská studia AV a opět přednášel na UK. Stal se čestným členem mezinárodních vědeckých společností a zasedal v redakčních radách několika renomovaných zahraničních časopisů. Jeho práce výrazně zasáhly do řady disciplín, obzvláště do sémantiky, sémiotiky, filozofie jazyka, logiky, epistemologie, informatiky, filozofie vědy a filozofie techniky.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Člověk ve světě techniky (2009).

Žije v Liberci a dnes se angažuje v občanských iniciativách. Jako vystudovaná knihovnice působila v 90. letech jako ředitelka Státní (později Krajské) vědecké knihovny v Liberci. Podstatná část jejího působení na ředitelském postu je spojena s výstavbou jedné z nejmodernějších knihovních budov v naší republice, jež byla nazvána „Stavbou smíření“. Tento ojedinělý počin přinesl V. Vohlídalové vedle mnoha nepříjemností také celou řadu ocenění. Např. cenu Polského svazu knihovníků (1996); cenu saského Svazu knihovníků (2001); Cenu časopisu Architekt (2001); zvolení jednou z osobností Liberecka čtenáři deníku Liberecký den (2001); Kříž za zásluhy 1. třídy Spolkové republiky Německo (2002); Zlatou medaili Technické univerzity Liberec (2003); nominaci na Nobelovu cenu míru v r. 2005, jíž se mělo hromadně dostat skupině 1000 žen za aktivity ve prospěch mírového života a demokracie. Publikovala řadu časopiseckých článků, prezentovala a přednášela na témata knihovnictví, výstaveb a koncepcí služeb knihoven, česko-německých vztahů, lidských práv, postavení menšin… Nakladatelství Bor vydalo její vzpomínkovou knihu Na houpačce nejen s knihovnou.

Ačkoliv se náchodský patriot, divadelní ochotník, recitátor a básník Libor Volný narodil v Karviné, už půl roku po jeho narození se rodiče vrátili do Náchoda. Tam prožil – s výjimkou studia na obchodní akademii v Trutnově a vojenské služby – celý svůj život. Produktivní léta strávil jako zaměstnanec tehdejší Státní banky československé, při tom hrál, recitoval, psal básně. Většinou jen pro sebe a své nejbližší přátele. Tak vznikly rukopisné sbírky Mezidobí nebo Jablka a Eva. Později se sblížil s výtvarníkem Karlem Šafářem a z jejich dílny vyšlo několik sličných souborů, v nichž Šafářovy grafiky doprovázejí verše Libora Volného, např. Náchodský zámek, Viděl jsem Náchod jak v barevném sklíčku (k životnímu jubileu obou autorů), Domov na dosah. Napsal také text k Náchodské vánoční mši Jaroslava Celby. Láska k Náchodu a jeho okolí hraje u Libora Volného významnou roli, proto také k sedmisetpadesátiletému jubileu města vydalo Nakladatelství Bor výběr z Volného veršů Domov na dosah (2004).

Daniela Zítková vystudovala v letech 1997 až 2003 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy český jazyk a literaturu v kombinaci s překladatelstvím a tlumočnictvím (angličtina). V roce 2003 složila na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK rigorózní zkoušku. Externí doktorské studium na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace ukončila v prosinci 2007 obhajobou disertační práce Komunikační přístup ke zdvořilosti a jeho aplikace na reklamní texty, již v roce 2008 vydalo Nakladatelství Bor v edici Jazyky a texty.

Od roku 2001 se věnuje simultánnímu a konsekutivnímu tlumočení, dlouhodobě spolupracuje se státní správou i soukromým sektorem a tlumočí mimo jiné odborné konference, pracovní semináře, obchodní jednání, schůze či tiskové konference. Kromě tlumočení, jež tvoří hlavní náplň její práce, se dále zabývá i neliterárním překladem a po absolvování dvousemestrálního Doplňkového studia pro tlumočníky a překladatele na Právnické fakultě UK v roce 2004 se v oblasti překladu specializuje především na právo a právnickou angličtinu.