Publikace Novinky

Knihou o řece Úpě navazujeme na podobně pojatý svazek věnovaný Metuji. Sledujeme v ní tok řeky od pramene až po ústí do Labe a cestou si všímáme mnoha zajímavostí, jež se vyskytují jak na samotné řece, tak především v blízkém sousedství, vymezeném množstvím jejích přítoků. Zajímavý je už prostý fakt, že Úpa pramení vysoko v Krkonoších a svoji pouť končí v rovinaté nížině kolem Jaroměře. V okolí řeky najdeme vedle přírodních krás cenné památky sakrální a lidové architektury, historická města i obce, zámecké stavby i hradní zříceniny, rozsáhlé pozůstatky důlní činnosti, množství mlýnů a elektráren, ale nelze nezmínit ani doklady intenzivní průmyslové výroby v první polovině toku Úpy. Naše kniha není vlastivěda ani průvodce, chtěla by sloužit jako pozvánka na svébytný výlet do krajiny označované jako Poúpí. A protože k výletům patří také fotografie, které mají umocnit dojem, najde jich zvídavý výletník v naší knize přes čtyři stovky.

Kniha přináší práce dvaceti účastníků druhého ročníku přehlídky poezie, jež se konala v září roku 2021. Sborník chce tak jako samotný festival zlomit určitý předsudek a dokázat, že kulturní akce v Liberci může být dostupná pro všechny a existovat i v případě, kdy její téma není vlastní většinové společnosti. Poezie totiž nemá přesnou definici, nezná škatulky, jako je nikdy nebude znát život nikoho z nás. Titul almanachu Poezie není žvýkačka může na první pohled působit zvláštně, možná tajemně. Je to však do určité míry reakce na rozličné a nekonečné hledání definice pojmu poezie. A citát z francouzského básníka Reného Chara se svým sarkastickým až dadaistickým nádechem nad tou nekonečnou debatou létá povznesen. Vždyť přece povznést se občas nad něčím není na škodu.

Na obálce publikace je zvěčněno dějiště festivalu spolu s jeho maskotem, jímž byl tentokrát Bubblegum Man. Autorkou obálky, ilustrací knihy i její grafické podoby je Olga Veselá, almanach edičně připravil Martin Trdla. Jedinečnost publikace podtrhuje její formát a také použití papíru ve vintage stylu, stejně jako tomu bylo u almanachu minulého.

Knížka Všechno na světě je humor je koncipována tak trochu jako poutavé čtení, dá-li se v našem případě taková nadsázka použít. Jak může být kreslený humor poutavý? lze se ptát sebe i druhých. Snad proto, že je založen téměř výhradně na textu. K jeho poutavosti v této knize však nepochybně přispívá i fakt, že je uspořádán do osmnácti tematických kapitol. Posuďte sami, zda jejich obsahy plní, co naznačují jejich názvy. A pokud jde o nadsázky, ty přece nezbytně patří k jakémukoli druhu humoru, situačnímu, slovnímu či myšlenkovému. Nakonec už samotný název naší knihy je jistou nadsázkou. Vlastně i absurditou. Protože každý humor má být alespoň trochu absurdní. Na rozdíl od života.

Tato publikace, která je částečně antologií a částečně čítankou, představuje výběr z tvorby prozaiků, básníků a výtvarníků žijících na české a polské straně Euroregionu Nisa. Svým přeshraničním záběrem volně navazuje na podobně zaměřené publikace Naše krajina slov a Krajina našich slov, vydané v letech 2011 a 2019. V nich však byli partnery českých umělců tvůrci žijící v Německu. Záměr obou projektů je ale stejný – ukázat milovníkům literatury a výtvarného umění, co se na tomto poli děje v jejich těsném sousedství.

Nakladatelství Bor knihu vydalo ve spolupráci s Euroregionem Neisse-Nisa-Nysa a Libereckým autorským kruhem.

Kniha přináší kompletní, dosud uceleně nepublikované vydání čtyř básnických sbírek Josefa Kocourka, jež jsou uloženy ve Vlastivědném muzeu v Šumperku. Edice je protkána méně známými a neokoukanými fotografiemi autora, jednoho z nejoriginálnějších představitelů české meziválečné literatury. Cílem tvůrců knihy je zprostředkovat čtenáři Kocourkovo básnické dílo, které svým osobitým přístupem a pojetím rovnocenně doplňuje jeho mnohem známější a hojně vydávané prozaické práce.

Po knihách Ještě jsou rána cítit létem a Ahasver již třetí sbírka písňových textů profesora náchodského gymnázia, kontrabasisty a básníka Milana Poutníka. O šansonech se říká, že jsou to tříminutová dramata všedního života. Představují příběhy, které se možná staly, možná nestaly, ale určitě se stát mohly. Dokonce někdy voní, třeba jako nevětraný pokoj nebo květinová zahrada. V každém případě je to vůně života, který je přes všechny těžkosti tak krásný. Atmosféru některých básní dotváří originální ilustrace výtvarnice Kláry Novotné Mičíkové. Ta s kapelou i autorem dlouhodobě spolupracuje a při výběru textů, které svými výtvarnými interpretacemi doprovází, měla zcela volnou ruku.

Nejnovější autorčina sbírka přináší, jak jsme u ní zvyklí, křehce působící poezii, jejíž výrazová úspornost připomíná miniatury ne nepodobné japonským haiku. Navzdory svému nevelkému rozsahu si však verše, obsahující pronikavé postřehy ze světa okolo nás a hluboce se zamýšlející nad krásou i tragičností osudů jednotlivců i celé planety, zachovávají značnou míru originální obraznosti, charakteristické propojením konkrétního a abstraktního. Básnířčina poezie nehýří nápadnými vnějšími efekty, je však výrazná svou myšlenkovou i citovou hloubkou. Na zdánlivě klidném pozadí všednodennosti vibruje silné existenciální napětí a úzkost, ale také naléhavost, dokazující dávnou premisu o umění, kam řadíme jak poezii, tak rovněž hudbu, jež je další autorčinou doménou. Podle této premisy je nám umění bytostně zapotřebí, protože kultivuje naše srdce i našeho ducha, a tím také vše kolem nás.

V pořadí již devátá autorova kniha, jejímž tématem je divadlo, je zasazena do období pandemie koronaviru. Její protagonista Viktor je počítačový odborník a autor scénářů k úspěšným sitcomům, který si po vzedmutí vlny pandemie vytvoří sterilní prostředí a zcela se izoluje před rodinou a přáteli. Oddělí část své vily sklem a žije pro fixní ideu, že napíše „kosmické drama“, jež v nové situaci, do níž se lidstvo dostalo, radikálně přehodnotí populární poetiku sitcomu, podle něho dosud infantilní formu, vyjadřující bytostnou povahu epochy, jež „s radostným výkřikem“ zapudila Boha. Autor ve svém díle nejen klade naléhavé otázky existenciálního rázu, ale zároveň experimentuje s formou, která ve své konečné podobě představuje téměř krystalicky čistý otisk divadla v novele.

Název autorova nejnovějšího povídkového souboru představuje společného jmenovatele naprosté většiny textů. Konkrétně jde v těchto příbězích o tvrdý střet aktérů s realitou, a není podstatné, jak jsou staří, z jakého prostředí pocházejí, čím se živí nebo v jaké době se jejich příběh odehrává. Jejich jistoty přecházejí v nejistoty, naděje se proměnila v beznaděj a vše končí deziluzí. Jak je pro autora typické, nejčastěji se ohlíží do minulosti za tím, co bylo lepší, cennější, opravdovější. Staré tajemství hoří ve tmě, je to všechno už strašně dávno. Jeho „romantikové po sezóně“, jak označuje své oblíbené hrdiny, počítají ztráty s určitou vyrovnaností a docházejí k poznání, které je víc než hořké – že nakonec si člověk vždycky musí poradit sám. A ač už jim mnoho elánu nezbývá, neboť jsou příslovečně u konce s dechem, stále se ještě smějí, třebaže jejich smích čím dál častěji zamrzá na rtech.

Vojtěch Vaner prozkoumal severní teritoria a výsledky sevřel v nové knize básní. Texty se tu vzepřely pravidlům: přesunuly názvy dovnitř veršů a pointy mimo prostor vymezený pro pointy. Neukázněná, vesele obrazná a podvratně smutná poezie. Skutečná strašlivě. Jako symbol lyžařského vleku.